XII. stínadelský sraz ve Vyškově: „Po stopách Jana Tleskače“2006

Vyškov (25)

Vyškov (25)Letošní Stínadla začínala v pátek 10. listopadu. V kolik začínala oficiálně, nevím, pro naší skupinu, kterou tvořili rodilí i nerodilí Mravenci pod vedením velkého bosse (čili mně) a Kristýnka (Tomíka nepočítám, neb figuroval jako reportér), tak tedy pro naši skupinku začínala v okamžiku, kdy jsme dorazili, což bylo někdy kolem půl šesté večer. Asi půl hodiny nám trvalo, než jsme se vůbec pod vedením Želvy dopotáceli do DDM, kde jsme odložili věci, neboť jsme ještě čekali na podobné opozdilce z Kyjova, načež jsme se z DDM vypotáceli pro změnu na vyškovské náměstí, takže teprve kolem šesté pro nás hra konečně startovala. Vzhledem k tomu, že jsme ještě neměli ani vytvořené skupinky, to bylo velmi zajímavé, ale co už:-)

Teprve před radniční věží jsme se tak nějak rozdělili do skupin, takže jsme konečně mohli začít hrát. Rolf nám vysvětlil pravdila a už se jelo – pobíhali jsme (toto slovo prosím berte s rezervou, byli tam sice někteří aktivci, kteří se pohybovali téměř nadzvukovou rychlostí, ale naše skupinka Blázny…, tvoření Mraví, Kristy a mnou, měla průměrné cestovní tempo šneka na dovolené) po vyškovských temných uličkách a sestavovali zprávu z nalezených částí. Zpráva nás tři zavedla k jednomu velmi, ale opravdu velice starému pánovi, který nám dal obrázek, z čehož jsme měly pochopitelně strašlivou radost, takže jsme se mu klaněly až k zemi:-) Kromě toho jsme taky potkaly starou paní, oblečenou velice elegantně v černém, s černým kloboučkem a černým deštníkem, takže jsem se v prvé chvíli zastyděla za své nepříliš šik oblečení, ale po její radě kam za jistou zprávou se mi nálada opět vrátila. Bohužel ne nadlouho, protože zprávu jsme už nestihly v časovém limitu nalézti.Co už…

Následovala pauza, během níž jsme se dozvěděli takové ty podstatné věci, jako kde budeme spát (posléze stejně došlo ke stěhování národů, takže tahle pasáž byla venkoncem zbytečná) nebo kam máme chodit na záchod a hlavně že když máme ruky nahoru, tak naše hlasivky stagnují, což ovšem ne všichni pořádně pochopili, jak jsme se každou chvíli přesvědčovali. Během pauzy jsme do své elitní skvadry přibraly Pony, takže výsledná sestava týmu byla satanista, komunista, anti-narcista a fotbalista (v překladu pro nevědoucí Mraví, já, Kristy a Pony). Byly tu sice tendence zase nám Pony odebrat, ale vše se zdárně vyřešilo. V téhle sestavě jsme také vyrazily na další hru. Nejdřív jsme u zdi zhlédly schůzku Rychlých šípů, na které se Červenáček choval víc než podivně, a potom jsme se vydali k zámku, kde byly rozmístěny louče, u nichž se nacházely papírky s různými stínadelskými názvy a jmény. Naším úkolem bylo běhat a co nejvíc si jich zapamatovat a sepisovat.

Po hře jsme se zase doploužili do DéDéeMka a rozhodli se sehnat dřevo, na které by se dalo hrát (a v neposlední řadě taky nějakého toho kytaristu, žeano.) Sehnali jsme jak kytaru (od holek z Brandýsa, díky díky díky), tak kytaristu (díky, Rikynko, díky díky), takže nám už nic nebránilo ve více či méně falešném a hlasitém zpěvu. Tedy aspon jsme si to mysleli, dokud na nás nevletěl Rolf… A to jsme byli přesvědčeni, že jsme se uklidili dost daleko. Byli jsme ovšem odveleni do jiné místnosti, od které bohužel nebyly klíče… takže nám trvalo dost dlouho, než jsme mohli v přerušeném koncertu pokračovat, a Riky dokonce málem rezignovala. Naštěstí se nám nakonec povedlo se dovnitř dostat a zalíbilo se nám tam natolik, že jsme se tam natrvalo nastěhovali. Kromě hraní na kytaru jsme taky hráli na nervy, a to ve hře na blázny (kdo ji vymyslel jiný než Kristýnka), a že na mé nervy tedy zabrnkali pořádně:-)

Ráno jsme zašli navštívit místní supermarkety. Směřovali jsme do Hypernovy, leč přišli jsme příliš brzo, a místo přátelsky proudícího tepla zevnitř obchodu nás uvítal jen otrávený pohled postarší paní, čekající také, až otevřou. Usoudili jsme, že to nemá cenu, a vydali jsme se do druhé alternativy, která se nabízela, tedy do Lidlu. Ten otevřený byl…njn, Němci:-) Od devíti do dvanácti probíhala další hra. Spočívala v tom, že jsme se přesouvali po městě s mapou, v níž byly zaznačeny puntíky, které označovaly jednotlivá stanoviště, na kterých nás buď čekala nějaká zpráva, nebo Vont. Zprávu jsme zapsali a Vonta vyfotili… nebo přesně řečeno vyfotily, protože to pochopitelně nebylo primárním cílem, to si jen vytyčila za cíl naše skupinka. Zásadní věcí bylo splnit úkol, který nám dotyčný Vont dal, a to v co nejlepším čase nebo co nejlépe, to už záleželo na tom kterém úkolu. Jeden, který nám dal vážně zabrat, zněl jednoduše, ale provedení bylo celkem ošidné. Stačilo jen vylézt na provaz natažený mezi dvěma stromy a všech šest se nás tam muselo zaraz udržet (pravím šest, protože se k nám připojily ještě dvě dívčiny, které nás posléze opustily stejně nenápadně, jako přišly). Sice jsme přitom několikrát zavalily Želváka, ale nakonec jsme to daly:-)

Pak byl oběd a po něm přišlo inzerované překvapení a my jsme vystoupali až na vrcholek radniční věže. Ne každý ovšem sebral odvahu a prohlížel si krásy Vyškova shora, spíš se držel sloupu uvnitř a doufal, že už brzo zase bude moci políbit zem. Abychom se ovšem nekochali bezúčelně, dostali jsme za úkol vypozorovat z té výšky co nejvíce Vontů (poznali jsme je podle toho, že drželi za bílého dne jen tak jakoby nic louče, nezapálené ovšem) a popsat přesně místo, kde stojí. Když už jsme měli všichni hotovo a nikdo stále nepřepadl přes zábradlí ani neskočil dolů, zavelel Velký Rolf k návratu a šlo se zpátky. Po nějaké době jsme byli přítomni další schůzce Rychlých šípu, na které nám dali čtrnáct otázek (i když vehementně tvrdili, že jich je patnáct, obzvlášť Rychlonožka na tom trval:-)) a my se snažili na ně co nejméně nepřesně odpovědět. Snažili se je to správné slovo, aspoň co se nás Bláznů… týká, ale víc než polovinu jsme jich přece jen daly dobře. Nu a potom byla dlouhá, ale opravdu dlouhá přestávka, kterou jen lehce podbarvoval zápach spálených špaget… kdo jedl, ví o čem mluvím, kdo nejedl, myslím, že to ví také:-)

Po večeři přišel čas na poslední hru z celé akce, a tou byla velká schovávačka, která se postarala o opravdu neobyčejné zážitky. Na určitém hracím území se jedna polovina lidí měla schovat a ta druhá ji měla nalézt a strhnout jí ze zápěstí fáborek, kerý označoval oběť. Já s Kristýnkou jsme celou cestu uvažovaly o tom, že se schováme do popelnice, nebo spíš kontejneru. Kontejner na papír je velký, relativně čistý a kdo by nás tam hledal? A co čert nechtěl, opravdu jsme jeden exkluzivní objevily, papíru v něm bylo pomálu a místa hafo, takže jsme na nic nečekaly a ladnými skoky jsme se dostaly dovnitř. Bohužel jsme neušly pozornosti vyškovských dorostenců, kteří neměli na zábavu nic lepšího než jít k nám a začít do nás kopat a vozit nás sem tam. Napřed jsme myslely, že je to za nějakou dobu přestane bavit, ale když nás zavezli na silnici právě ve chvíli, kdy jelo auto, a když se nás snažili dostrkat k vodě, vzdaly jsme to a vypadly jak cukráři (nebo cukrářky) ven. Zapadly jsme za jeden rozbitý plot do jakési zahrady, kde byla strašlivá zima a foukalo tam, a myslely toužebně na luxusní teplý kontejner:-) Nenalezeny, vydaly jsme se pak ke kapličce, kde byl sraz. Poté se role obrátily a tentokrát my jsme se staly honicími psy. I přes náš ležérní přístup jsme opravdu chytly Drobka a Jauvajze, takže se náš hon dal považovat za úspěšný.
V posledních minutách hry začalo pršet a tepla zrovna nepřibývalo, takže jsme docela kvalitně klepali kosu. Nicméně Rolf, ukryt mezi veřejemi kapličky, vyhlásil celkové pořadí skupin a prozradil, že dvě nejúspěšnější, Západ a Dabinelovci, se utkají o Velké Vontství. Proběhlo několik duelů, v kerých zápasil z každé skupiny jejich kandidát, ale víc o nich referovat nemůžu, protože jsem nedávala pozor, neb jsem se snažila vyprodukovat co nejvíce tepla jakoukoli možnou cestou. Říct můžu jen to, že nakonec čestně a spravedlivě vyhrál Karel od Dabinelovců a stal se tedy na další rok Velkým Vontem. Obdržel ježka v kleci, kterého neochotně vydala Kristýnka, a tím byl letošním Stínadlům konec. Po návratu do DDM jsme ještě zkoušeli hrát na kytaru a provozovat jiné podivné činnosti, Jauvajz nám kupříkladu recitoval básně Petra Bezruče, stoje přitom na hlavě, ale únava byla silnější (v mém případě určitě), takže jsme relativně brzo zalehli. Ovšemže ne všichni, a je klidně možné, že jsem to byla jen já, ale co už:-)

Ráno jsme uklidili, sbalili se a postupně opouštěli Vyškov nebo aspoň DDM. Ještě před odchodem jsme si alespoň zahráli Evoluci a pak už jsme se doploužili na nádraží a rozjeli se povětšinou do svých domovů. Tak taková tedy byla letošní vyškovská Stínadla.

FacebookTwitterGoogle+