Moravští Indiáni v Irsku – květen 2015

DSC_0861

DSC_0861Ve středu 27. května 2015 vyjíždíme v sestavě Čip, Dingo, Rolf a Soki vlakem z Brna do Prahy, odkud pak po poledni letíme se společností Ryanair do Dublinu. Pro Čipa to byl vůbec první let v životě, takže si v duchu odříkával nějaké modlitby. Přistání na „zeleném ostrově“ bylo celkem měkké a úkolem číslo 1 bylo najít autobus do centra, což nám zabralo trochu času. Když se podařilo a vystupujeme poté na nábřeží zřejmě řeky Liffey. Po cestě jsme měli přece jen trochu slinu a tak si říkáme že by nebylo někde se trochu občerstvit. První hospoda co byla po ruce měla hned skvělou nabídku – Vyškovské pivo. Nebo spíše anglicko-irsky „Wyskov brewery“. No hned nás přešla chuť a míříme raději směrem k Temple street. Zde si za tučné výkupné dáváme pravé irské černé pivo – Guiness! Byl dobrý jak cyp!! (Ne jak Čip). Poté se touláme nočním městem a krátíme si čas do půlnočního autobusu směr Cork. Když nikde ne a ne najít toalety, musíme to holt někomu v temném zákoutí hodit ke dveřím.

Kolem čtvrté ráno už jsme o 260 kilometrů daleko, na druhém konci ostrova ve městě Cork. Přece jen trochu odpočinutí vyrážíme do temných ulic a fotíme si noční katedrálu a další zajímavosti. Procházíme kolem přístavní čtvrti, na vlakovém nádraží jsou jízdenky drahé a tak nakonec bereme za vděk autobusem, který jede do Killarney v hrabství Kerry, nejhezčí části Irska vůbec. Po nákupu opouštíme město a směřujeme si to přímo do Killarney national parku a k zdejší perle Ross Castle na břehu jezera Lough Leane. Poté nás čeká panství Muckross Abbey s krásným hřbitovem a rozbořeným kostelem uvnitř kterého rostly již možná pár desítek let stromy… Čip ještě neznaje nástrahy divočiny, jako je třeba hlad, rozhazuje potraviny žebrajícím krkavcům, které si velmi oblíbil. Možná v dětských letech, které u něj nebyli ještě tak nedávno měl jako oblíbenou pohádkovou postavu Rumburaka. S takovou budeme asi k večeří jíst to co si ulovíme!! Poté nás čeká cesta kolem vodopádů s stoupání do zdejších hor jižně od Muckross lake, kde míjíme opuštěný kostelík a o kousek dál v lese nedaleko řeky nacházíme místo pro nocleh, polorozbořený domek, ve kterém natahujeme plachtu za neustálého boje se zdejším hmyzem, který byl horší než v brazilském močále! Na vařiči pořízeném v Killarney na nádraží si ohříváme něco dobrého k večeři a ještě před západem slunce zalézáme do spacáku. Večer se spustil nepříjemný déšť, ale vše přečkáváme bez úhony díky naší celtě na zakrytí dřeva z bauhausu. I když dřevo jako dřevo, Čip byl pod plachtou v bezpečí. I jeho chrápání nebylo naškodu, alespoň odehnalo všechny dravé šelmy z okolí.

Po probuzení do růžového můžeme pokračovat do zdejší usedlosti, kde si kupujeme kafe a něco na zub, například Čip neodolal sendviči za 5 EURO, a blahořečil včerejší krmení havranů :) Déšť se přehnal a polojasnou oblohou začalo prosvítat slunce, což bylo dobré znamení. Následně se dostáváme na stezku Kerry Way vedoucí do průsmyku Gap of Dunloe, kde byla zdejší krajina neuvěřitelně nádherná a zažívali jsme skoro stejné pocity jako Ludva a Pavel v Jezerní Kotlině. Hornatou krajinou se prosmýkala cesta, která se pak klikatila skalním masívem a nejen nám se nad touto parádou zatajil dech. občas se někde objevila kamenná chatka a v okolí na travou zarostlých lukách se pásli ovečky. Teplo úplně nebylo a tak prosti fučícímu větru vytahujeme bundy a čepice. Poté dorážíme do malé vesničky, kde kde se občerstvujeme pěnivým mokem, nakupujeme i nějaká suvenýr a míříme k autobusové zastávce. Tu jsme sice o 2 kilometry přešli, ale vše se nakonec vysvětlilo a odjíždíme historickým autobusem zpátky do města Killarney a odtud následujícím spojem dále Tralee. Zde nám navazující spoj do Dingova rodného města Dingle těsně ujel a protože byl poslední, vypadalo to na nepříjemné problémy a zhroucení dalších plánů. Naštěstí jsou v  Irské autobusové společnosti féroví kluci a zadarmo nám dali k dispozici auto s šoférem, který nás na vysněný poloostrov Dingle zavezl. První co jsme potřebovali zařídit byl nákup zásob, k čemuž se přímo nabízel zdejší supermarket. Navíc zde probíhala docela fajn akce ochutnávek pečiva a dalších dobrot a tak jsme s Čipem neváhali a dobrovolně i několikrát okoštovali místní koláče. Sice ždibíček po ždibíčku, ale v součtu z toho byla skoro půlka koláče, ne-li koláč celý a to se vyplatí. Úkolem číslo dvě bylo najít nocleh a když selhala varianta s pobřežní věží, rozhodli jsme se rozestlat lože přímo na pobřeží. Mírné obavy vzbuzoval možný příliv a tak jsme na kraj obětovali Dinga, který díky své pečlivosti a speciálně vyvinutém smyslu pro mimořádné situace tuto eventualitu s radostí přijal Na pobřeží kromě pozorování projíždějící rybářské loďky a bouřících vln nás zaujalo ještě něco zajímavého. V zálivu se koupal ve vodě nějaký tvor, který byl možná delfínem, ale není vyloučeno že mohlo jít též o velrybu. Co to bylo doopravdy ví možná jen Soki, který má s mořskými živočichy nejvíce zkušeností.

Ráno se probouzíme docela suší a tak jsme tedy nočnímu přílivu odolali, za což vděčíme hlavně Dingovi. Poté nás čeká procházka podél pobřeží a útesů a vyhlídky do mořských dálav, tak jak je zažíval například kapitán Nemo, hrdina románů Julese Vernea… Útesy měli v nejvyšších místech výšku snad 60 metrů. Občas nám cestu ztěžovalo překonávání kamenných zídek mezi územími místních hospodářů a tak jsem se nejednou ocitli tváří v tvář stádu dobytka, který naštěstí Moravské Indiány viděl poprvé v životě a tak se nepustil do ofenzívy. Ve Španělsku bychom zažili asi větší komplikace. Poté již opouštíme poloostrov Dingle a dalším zastávkou na zeleném ostrově se stává město Limerick. Zde trávíme noc v ubytovně naproti nádraží, jelikož se nám nic levnějšího ve městě nenaskytlo. Pokoj byl tuším za 40 Euro pro dvě osoby, což bylo o něco málo více než minulou noc zadarmo na pláži. Na recepci se nám nedařilo usmlouvat žádnou slevu a průkazky SPJF nám nebyli nyní nic platné. Kromě bloudění po městě nacházíme nějaký McDonald a tak alespoň jídlo bylo za pár šesťáků. Jinak se kromě pokojové pohody nic zajímavého neudálo a čeká nás již pouze přesun do Dublinu na letiště a návrat do matičky vlasti. Z Ruzyně je to již klasika, autobusem za pade přes Prahu na hlavák a poté spoj až do Brna, kam dorážíme asi kolem 23 hodiny. Takto docela poklidně a úspěšně skončila výprava na zelený ostrov…

FacebookTwitterGoogle+