Indiáni na divokém východě: Закарпатська Україна_2011

229297_1696448451287_5171396_n

229297_1696448451287_5171396_n

Blížili se velikonoce roku 2011 a v termínu 23.-29. března se parta kamarádů ze SPJF rozhodla pro výpravu do vzdálených krajin, které dříve patřili k území bývalého Československa a kde v roce 1938 pořádal svůj tábor Jaroslav Foglar – Jestřáb se svým oddílem. Ano řeč je o Zakarpatské Ukrajině, kam vyrazili členové našeho klubu Rolf a Soki, doplněni ještě Láďou z Hradce Králové. Čtvrtý člen expedice Zandt z Pardubic na poslední chvíli onemocněl. Sraz všech zúčastněných byl ve vlaku do Bohumína, do kterého jsem přistoupil spolu s Láďou jedoucím od Pardubic v Přerově kolem páté hodiny. V největším slezském železničním uzlu přesedáme na vlak do Žiliny a již za tmy překračujeme mezistátní hranici na Slovensko. V Žilině máme dost času a tak vyrážíme na procházku do historického centra, kde se nic výrazného neudálo a poté vyčkáváme nočního vlaku R 615 Zemplín, který odjížděl ve 2:43. Nejdříve se krčíme v uličce a až někde za Popradem se dám daří najít místo v kupéčku a trochu se prospat. Košice jsme prospali a v 7:17 přijíždíme do Michalovců, kde čekáme na autobus do Užhorodu. Vše však nakonec bylo trochu jinak. Když autobus přijížděl k nástupišti, tísnilo se na něm asi 30 dychtivých lidí, kteří chtěli nastoupit. Někteří si ze západu vezli nové televizory, někteří nové koberce, domácí zvířata, či tašky plné jiného nedostatkového zboří. To by ještě nebylo to nejhorší. Při pohledu do vozu nám bylo jasné, že se strhne mela. Autobus byl totiž téměř plný a mohlo v něm být tak 5 volných míst. Toho jsme si ovšem nevšimli sami a u vchodových dveří se rozpoutala přetlačovaná, výhodu měli ti co buď vážili víc jak metrák, nebo alespoň pár let chodili do rugby, nebo řecko-římského zápasu. Když se pár lidí navzájem profackovalo, vytrhalo si pár vlasů a stejně pak zůstali na nástupním ostrůvku, přijel druhý autobus, jedoucí však jen do Německého Vyšného k hraničnímu přechodu pro pěší. To nám nakonec stačilo a za chvíli jsme byli za železnou oponou. Až nám ujel další autobus do Užhorodu, zjišťujeme že nemáme pusnutý čas o hodinu dopředu podle Kyjeva a tak situaci zachraňuje chlazené nápoj z pivovaru Černivci. Po rozmluvě se šoférem využíváme automobilový odvoz až na vlakové nádraží, kde si zakupujeme lístky až do obce Volovec. Hoši si tak mohli poprvé užít tradiční společné sovětské vagóny. Z Volovce pokračujeme dále autobusem až do Mežgorje, kde jsme sehnali výhodný nocleh u babušky v apartmánu s dvěma hvězdičkama. V ulicích nás k večeru udivili místní chodíce se svíčkama a až později nám došlo, co znamená v ukrajinštině slovo paska.

Třetí den se již ocitáme s Siněvíru, odkud zahajujeme výstup do hor, Nakonec se nám podařilo zdolat vrcholek o něco vyšší než je Sněžka, postup dále byl však mírně problematický, postupně se zhoršoval, až se stal úplně nemožným. Kosodřevina byla zapadaná sněhem a po každém kroku se člověk probořil po kolena do hlubin. Proto jsme museli nuceně sejít do údolí a do obce Siněvírská Poljana pokračovat po cestě. Ve zdejší krčmě jsme se pěkně nadlábli borščem, ale to nám již byl v patách místní toulavý pes, který chtěl zřejmě vstoupit do našeho klubu jako Bublina k Rychlým šípům. Na kraji obce nacházíme krásnou útulnu, kde jsme si rozložili spacáky a karimatky a spolu s naším novým hlídačem přečkali klidnou noc. Ráno pokračujeme dále až k Siněvírskému jezeru, kam ještě v dobách první republiky zavítal i prezident Masaryk. Následně se dostáváme na hřeben kudy dříve vedla Československo – Polská hranice a pokořili jsme i vrchol Vyškovskyj Gorgaň. Právě nedaleko odtud se nachází obec Vyškovec, kde žila dříve početná německá menšina. Po horském okruhu se vracíme zpátky do vesnice, kde dochází ke smutnému rozloučení s naším pejskem, který dostal jméno Siněvír. Kolemjedoucí automobil nám nabídl svezení a tak jsme našeho čtyřnohého kamaráda museli nechat zde. Alespoň se chudák neztratil a zůstal tam, kde jsme ho poprvé potkali. Škoda, byl by to dobrý člen klubu. Z vozu poté vystupujeme u brány Siněvírského přírodního parku, kde platíme nějaké symbolické vstupné a u vrátného nakukujeme do jeho pokojíčku, kde sledoval v televizi fotbalové utkání Karpaty Lvov – Šachťor Doněck. Naše kroky vedli dále proti proudu řeky Těresly až k osadě, kde jsme byli s Čápem, Vojtou a Zandtem v září roku 2006. Nalézáme i tábořiště s totemem a poté nocležnu v polorozbořené stodole vedle Muzea vod, lesů a strání.

Pátý den naší výpravy byl ve znamení cesty do obce Siněvír a odtud pěšky do staré známé Koločavy. I zde nám cestou zastavil nějaký domorodec a nabídl odvoz, čehož využíváme. Jen nějaké malé dítě cestou sežralo trochu více sladkostí a pak se mu udělalo trochu mdlo, načež po závěrečné zatáčce to již nezvládlo a hodilo šavlu, za kterou by se nemuseli stydět ani středověcí bojovníci Osmanské říše. Poté již míříme do obchůdku na malé občerstvení, kde se dozvídáme o největší atrakci této obce – hrobu Nikoli Šuhaje, který po zásahu československých četníků odpočívá na hřbitově již skoro 80 let. Mezi další zajímavosti Koločavy patří bezesporu pozůstatek 2. Světové války, kterým je sovětský tank a dále také pomník spisovatele Ivana Olbrachta, který Zakarpatskou Ukrajinu blahořečil ve svých literárních dílech. Poté se vydáváme na takový malý urbex do místní rozpadlé továrny a nakonec odpoledne zakončujeme opalovačkou na louce vedle židovského hřbitova. Poslední židé odsud odešli za druhé světové války a postihl je smutný osud jako mnoho ostatních. Zpátky do Koločavy se již pak nikdy většina z nich nevrátila…. Mezi zajímavsoti Koločavy, které stojí za to určitě nevynechat je skanzen Staré Selo, kde se nachází několik původních staveb, železniční souprava, pár starých vozů a hlavně také speciální železniční automobil vyhrazený pro jízdu po kolejích. Největším hitem se však stala stará československá škola. Ač byla uzavřena, podařilo se nám přes pár lidí dopátrat k majiteli klíčů a po příchodu přívětivé pamětnice starých československých dob se dostáváme i dovnitř. Na vlastní oči tak můžeme vidět prostředí, kde se učili před více než 70 lety děti pohraničníků, četníků a dalších lidí, který se vydali z Čech a Moravy do Zakarpatí, tedy jednoho z našich dalších regionů.

Navštěvujeme i bývalou četnickou stanici, která dnes slouží jako restaurační zařízení. Na zdi nás zaujal plakát, který zde v roce 2008 zanechala česká expedice Akademie Jaroslava Foglara pod vedením Slávka Janova a taktéž za účasti Jíry Voděnky, posledního žijícího účastníka tábora u Siněvíru. Vůbec zastávka v Koločavě se nám protáhla až po 5ti ráno následujícího dne z důvodu místních pravoslavných velikonoc, které se s těmi našemi zrovna letos potkali, což se stává maximálně 1x za 8 let. Po hostině na Četnické stanici, která trvala skoro do jedné ráno tedy pak pokračujeme brzkým ranním autobusem přímo do Užhorodu. Kromě klasických zastávek v samoobsluze, či nějaké restauraci, kde jsme si dali Lvovské pivo, se procházíme i po zajímavých místech hlavního města Zakarpatské oblasti. Kolem velkého pravoslavného kostela, památníku T. G. Masaryka na nábřeží, kolem čtvrti domů postavených v nápadném československém slohu, či mostu přes řeku Už s visacími zámky zamilovaných. Třešničkou nakonec byla opravená židovská synagoga v centru města. Poté nám již jede autobus doMichalovců, kde tentýž den při západu slunce nastupujeme do vlaku směr Třebišov a Košice. Znovu kopírujeme stejnou trasu jakou jsme přijeli. Přes Poprad, Liptovský Mikuláš a starobylé nádraží v Ružomberoku až do Žiliny. Spolu s námi i parta lidí z hnutí Brontosaurus, kteří se vydali tvořit turistické značení do ukrajinských hor a které jsme již předtím potkali v mlýnici a strkanici na nástupišti v Michalovcích. V Bohumíně se rozdělujeme, Soki míří s brněnskou částí osazenstva směr Štatl, já s Láďou se sekcí z Pardubicka zase do Olomouce, kde se trhám a pokračuji do Přerova. Únava již byla tak velká, že jsem v autobuse do Bystřice usnul a vzbudil mě pak šofér, který jel s vozem do myčky. Ještě že to byla konečná stanice, jinak bych možná dojel zase zpátky do Užhorodu.

FacebookTwitterGoogle+